XXII. A když jsi mi v náruči ležela,

A když jsi mi v náruči ležela,

Já nazíral v žáru v to oko tvé;

A když jsi se slastí pak zachvěla,

V té lásce své hynula ohnivé:

Tu sklonil jsem hlavu svou k ňadrám tvým

A líbal a líbal ten jejich sníh:

A s rtův slastný zmizel mi náhle smích,

Že zaplakal jem divě bolem svým.

Neb srdcem mi předtucha projela

Tu bolestně zachvěním mrazivým;

Mně zdálo se, jakoby’s nechtěla

Se vzdáti mým touhám tak ohnivým.

A sotva že krátký jen minul čas:

Ach! jiný juž líbal ten ňader sníh,

A na rtech též jemu hrál blahý smích;

Já plakal a nelíbal děvu zas...