XXII. BALLADA O JEDNOM VLČÍM MÁKU.

V sny moje nad mým stolem kývá

tak žhavý, rudě plamenný!

Bůh ví, ten květ zpěv vášně zpívá,

v mém srdci hledá ozvěny.

Ó staré, zaschlé prameny

svých písní slyším, zvučí znova

a šeptám v dumy schýlený:

Buď zdráva, růže purpurová!

V mé duši květy dýše niva,

luh samou rosou zperlený,

to sama snivá Vesna dívá

se modrých bezů lupeny,

zrak sladkou něhou vznícený!

Kdos polibkem má dusí slova,

nahými chyt’ mne rameny –

Buď zdráva, růže purpurová!

Jeť stará poesie živa,

vře v číši, zpívá kameny,

a čím se život více stmívá,

tím ohnivější plameny

přes balvany a kořeny

nám sype, ať si skučí sova,

had syčí krokem splašený –

Buď zdráva, růže purpurová!

Květ, dívko, rtů Tvých toužený

vzdej lásce v kořist Vesna nová,

vždy zašeptám v dík blažený:

Buď zdráva, růže purpurová!