XXII. Bělokorá bříza, štíhlá,

Bělokorá bříza, štíhlá,

roste u prostřed luhu,

rozpouští zlaté vlasy,

vesele hovoří s laškovným vánkem.

Jarní slunce

vesele, dvorně,

točí se okolo panenské břízy,

líbá jí zlaté vlasy,

líbá jí kmentové tělo.

Cudně, však vážně a tiše

panenská lípa stojí,

nechť se jí úšklebně smějí

z dálavy černavé jedle.

Břízka jich nedbá,

nedbá též slunéčka námluv,

před sebe do trávy hledí,

v sedmikrás družinu bílou,

jež k bříze toužebně hledí

nohy jí líbajíc bílé:

„Zdráva buď, panenská břízo,

ukryta oblakem nebes,

zdráva buď, královno luhu!“

Až půjde mládenec mimo,

za klobouk popřej mu snítky,

čistý by domů se vrátil,

hodný jak odešel z domu!