XXII. Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní.

Den jarní k západu, stín hor se v údol kloní.

Z lích nuzně osetých vláh výdech vlažný vane.

Co nad lesy dne úsměv na rozluky tane,

zrak noci blankytný hvězd první slzu roní.

Vzduch dechem prsou nalitých v šer mléčně voní,

zrn tucha bohatá dne rosou v půdu kane.

A v polích za vsí hřbitov sedmikráskou plane,

čerň vrátek tone v květech plnou pod jabloní.

Zřím v divu: Mlžný stín se k vetché brance chýlí

a hrobů zelení co Gethsemanou zvolna

jde v bílé říze skloněn člověka syn svatý.

Zrak víry dověrné snad tklivý přelud mýlí?

Čte s branky touha radostná i bolná

„Jsem vzkříšení a život...“ zašlý nápis zlatý.