XXII. Desatero Božích přikázaní.

Znovu opět Mojžíš tábor zdvihnul,

po vyjití měsíc třetí byl;

z Raffidim hned na poušť Sinai tíhnul,

Pánu pochod ten se zalíbil.

Na Sinajské poušti po čas dlouhý

musilo být plémě tříbeno,

by v něm Pán Bůh tužil svaté touhy,

jakož k blahu lidstva slíbeno.

Ve všech národech už vyhynulo

samospasné Boží zjevení,

proto chtěl Pán, by se vyvinulo

z Židů nové světa zrození.

Na poušť vyvedl je, na poušť širou,

by je nemámili pohani,

okřát měli živou v Boha vírou,

v nížto byli hrozně zvikláni,

by se tratil hnusné modloslužby

s lidu toho usazený prach,

by se v něm zas hnuly svaté tužby,

činným zázrak byl a slib a strach.

Mojžíš slova Boží lidu mluví:

„Každý z přítomných zde Hebrejů,

o všem, co se stalo, jistotu ví,

jak se do vás do všech naděju.“

„Vyrváni jste z rabství nepřítele,

jejž jsem přísnou mocí pokáral;

vám však ruka má jen blaho stele,

abych vděčnost ve vás rozháral.“

„Budete-li slyšet mého hlasu,

a se chovat dle mých rozkazů:

nedám škodit na vás ani vlasu,

nedám přijíti vám k úrazu!“

Lid tu všechen díkem rozjařený

jednohlasnou volal odpověď:

,Slovům, jež dá Bůh nám oslavený,

v každou chvíli chceme vyhovět!‘

Tudíž mluvil Mojžíš k lidu dále,

jak mu Hospodin byl poručil:

„K spáse vaší, ke Své vlastní chvále

Pán chce přijít, by vás poučil!“

„Na den třetí od nynější doby

slavně sstoupí na vrch hory Bůh,

k tomu ať se každý chystá, zdobí,

ať je tělo čisté i vás duch!“

„Vyperte si všichni svoje roucha,

a když hlasna na vás zavolá,

nechať kde kdo s velkou úctou slouchá,

svatou hrůzou hruď ať plápolá!“

„Boží velmoc na temeně holém

každý spatří vlastním pohledem;

zbožně stůjte svaté hory kolem,

kam vás v onu chvíli dovedem!“

Všechen národ bedlivě se strojí,

každý o dnu třetím mluví jen;

touhy cit a bázně v nich se pojí,

až jim nastal stanovený den.

Nastalo už čekané to jitro,

kdy se ozval vážný hlasny zvuk,

cestou už jim plálo bázní nitro,

kde kdo cítil silný srdce tluk.

Nad horou se stahovaly mraky,

dal se slyšet hrom a vidět blesk;

zástup zdvihal polekané zraky,

a již mnohý jevil vnitřní stesk.

Hora byla hustou mlhou kryta,

zahalena v temný dým a kouř,

častý blesk se rychle kolem kmitá,

a čím dál tím hroznější je bouř.

Tu se náhle jasní na temenu,

každým mžikem rozmáhá se zář,

kde kdo teskně hleděl do plamenů,

s hrůzou tušil věčnou Boha tvář.

Nežli temno, hrom a blesky, více

děsily je Božské hlaholy;

ty jak zvony, duší hýbajíce,

snášely se s hory v údolí:

„Já jsem Pán Bůh tvůj, tebe Jenž z rabství vyvodil jsem;

Tož nebudeš přede Mnou míti bohů jinakých!

Ať mi nevezmeš jméno svaté Boha svého nadarmo!

Kdož by se v tom provinil: Mé moci ať se bojí.

Pomni, abys v sváteční den svatě vezdy mi sloužil;

Šest dní smíš pracovat, jen Boha ctít v sedmém!

Otce mi svého i máť svoji ctiž, bys dlouho tu živ byl;

Nevděčným dítkám trest kuje již ruka Má.

Žádnehož nezabij, bližním též křivdy nedávej;

Nemsti se nad bližním: pomni, že pomsta je Má.

Nesmilniž myšlénkou, žádostí ani skutkem;

Čist jsi vyšel z ruky mé, cudně se vezdy chovej.

Nikdy nemáš bližním svým krást, velikou ni malou věc;

Kdož Mou mít chce milost, vrať prve věc kradenou.

Chraň se vyříct proti bližním křivdícího svědectví;

Upřímnost vnitřní jev se také jazykem.

Žádostiv nebudiž domu, jenž bližního je tvého;

Což jeho jest, nechť má, přáti mu v tom nelenuj.

Boj se také žádat choť neb sluhu neb vola bližních;

Pro závist hnusnou trestu by ty’s neušel!“

Veliká to byla pro lid chvíle,

v nížto hlásal Bůh Své zákony;

v hlasu svatohrůzném každý kvíle

zjevně poznal Boží výkony.

K Mojžíšovi s mnohou přišli prosbou,

on by hlásal slovo Pánovo;

z nich že hlas ten s děsnou hrozbou

nemůž’ více slyšet na novo.

Mojžíš pravil: „V tom vás mohu těšit,

dobrým Pán Bůh v ničem neškodí;

bojte však se před Ním opět hřešit,

sic vás hříšnost v zkázu uvodí!“