XXII. Epilog.

Ne co jsme mohli, však to, co jsme chtěli,

buď souzeno, až vlna budoucnosti

se přes nás převalí, až vazeb sprostí

se hrdý národ vzletna k výši smělý.

A jestli slunce příštích věků zbělí

jak dědů rovněž naše v poutech kosti,

vnuk šťastnější měj na té vůli dosti,

neb tou se pouze měří člověk celý.

Co chceš, to jsi. Tvá vůle buď tvé žití!

My chtěli velkosť, pravdu, dobro, sílu

a velká vůle často skutky předčí.

Když nezdaří se chmuru proraziti,

ať škleb se třeba snoubí tvému dílu –

i padlý titan nad Zeva je větší!