XXII. Hory mé vlasti.

Ty vlasti mé – ty tisíceré hory,

Co sem tam niv a luhův nad ráji,

Až oblohy se s modrem líbají, –

Jak krásné jsou! jak vnadné jejich bory!

Těch borů zpěv když kroky mé k nim zve,

A oko mé je vidí před sebou,

Tu patří vždy s jakousi velebou

Na hory ty a jejich vrchole.

A růžený když z jara slunce svit

Ozáří je v jich pestrém zelenu,

Tu se mi zdá, jako by v Edenu

Bůh nastavil si z kvítí pyramid.

Ať sever ctí si svoje Valhally,

Jih Tempe, západ Eldorado své,

Já chválím zas hor Českých vrchole –

Ty ústa má již stokrát zlíbaly.