XXII. Já myslela, že mohu přijít k Tobě,

Já myslela, že mohu přijít k Tobě,

jak v zahradě si květné odpočinout,

květ natrhat a do kytic jej vinout,

kříž ověnčit jím na zapadlém hrobě.

Jak sestra Tvá jsem chtěla k Tobě jíti,

a na Tvá prsa položit svou hlavu,

zde, vzdálena vší strasti, světských davů,

snít klidně tak, Tvé srdce slyšet bíti.

Jak lodník zvolat: „Zde chci zakotviti!“

Leč marno vše. Čím víc se blížím břehu,

tím vzdálenější je – má duše cítí

chlad severního větru vát z těch štítů,

mrak halí vše, déšť snáší vločky sněhu,

v tmě přístavu víc zrak můj nevidí tu.