XXII. Já s oblaky jen rozmlouvám,

Já s oblaky jen rozmlouvám,

kdykoli vyjdu na vzduch vonný,

a nezačnu-li hovor sám,

tož rozmlouvati počnou ony.

A všední hovor spřádáme.

Jak spal jsem? A jak vy jste spaly?

„Na horách postel míváme,

dnes pralesy nám nocleh daly.“

Ó rcete, kam letíte dnes?

„Ach k Tatrám jen, jsme unaveny,

však zítra k moři přes háj, les

a s námi naše děti, ženy.

Tam moře zve nás k lásky hrám –

zde slyšíme jen výkřik bídy,

leč přece vzpomínáme tam

na Bečvy šum a na Beskydy.

Zde oblažil nás mnohý květ,

zde čerpáme vždy nové síly,

zde jsme se milovať a pěť

a bleskem vládnouť naučily.

Zde hory přizvukují nám,

když promluvíme hromu hlasem

a k blankytovým výšinám

nás pojí zlatým duhy pásem.

Zde do černé nám kadeře

se sypou zlaté růže rána,

zde celý kraj nás v důvěře

zve na svá ňadra květovaná.

Ó krásný kraj! Jen lid, ten lid

kéž by již jednou ustal lkáti,

a vzbudil se v něm pýchy cit

a naučil se bojovati.

Ó probuďte již duši v něm,

my přichvátáme ku pomoci,

a skutkem bude, co je snem,

den zlatý zkvete z temné noci!“

A tichne hovorný jich ret,

již kynou rukou v rozloučení

a než dáť mohu odpověď,

oblaků zlatých viděť není. –