XXII. Je letní večer,

Je letní večer,

jdu ztichlým parkem,

poslouchám nářek

osamělého drozda

z odlehlého boučí,

jenž slunci s bohem dává

a se svou radostí se loučí.

Fontána podál

šumivě kvílí,

pláče,

že také její radost,

slunce,

jež měnilo krůpěje její

v rubíny,

již k obzoru se chýlí,

že osamotní zcela,

že neuslyší ani drozda

a neuvidí paprsků záře,

že ve tmě bude

vzdychat jen,

jak jeptiška

v temné kobce.