XXII Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi,

Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi,

jsi stále se mnou, i když nechceš být,

a ničemu, co chtěl bych s tebou činit,

nemůžeš zabránit.

Ó, nemysli, že to nic neznamená,

že sny a představy jsou pouhý dým;

v mém mozku divokém a horké krvi

jsi mou a já jsem tvým.

Znáš antický ten příběh o básníku,

jenž marně krásnou hetéru měl rád

a nakonec, když sama přišla k němu,

ji nemoh milovat?

Vždyť ženu tu měl ve snu čarokrásném,

jenž mu ji celou vydal napospas,

a v milování větším skutečnosti

mu plamen lásky zhas.

Já nejsem ovšem Řek, a moje láska

má iluze a něhu moderní,

a sny mé o tobě jsou přes vše křehké

jak zvonek podzimní.

A tys jen dívka dobře vychovaná,

jež zvědavě se dívá do světa, –

to není běsů fyzických květ rudý,

jenž nám tu rozkvétá.

Nemysli však, že platónskou má láska

a ve snách mých žes pouhý plachý stín:

své dlaně kladu na tvé něžné boky,

svou hlavu v sladký klín.

Před mramorem tvým po celou noc klečím

a jitřně zardělý jej v rukou mám,

a modlitbou mou polibky jsou moje,

jimiž jej pokrývám.