XXII. K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí,

K té hloubce, kde tvá vlastní duše sídlí,

tam k jádru nikdo nikdy nesestoupí,

ni přítel, ani dítě,

v té hloubce budeš sám jen svojím králem,

bezdného smutku, tiché resignace,

však jistoty též, že jsi chtěl jen dobro

a velký cíl.

Jeť život holá prosa,

ty bředeš jí a biješ se a týráš

s tyránky náhody a času, změny,

v tom najednou sám, opuštěn se cítíš.

Tu nadejde ti velký sabat duše,

tu vrať se do hloubky své vlastní duše,

a tvá-li k tobě nepromluví duše,

zbraň odhoď – pak jsi jistě přemoženým.

Však promluví-li a se v tobě ozve,

jsi vítěz věčný. Věř jen duši svojí!