XXII. (Koketo!)

Co na mysli mi tane,

kdo as to vypoví?

Čtu klidně „drahý pane!“,

„miláčku!“ přeškrtané

i sloh Váš ledový.

Vím: zítra svůdné hledy,

stisk ruky bude, pal –

je obraz Váš juž bledý

a dávno naposledy

mně květ a paprsk dal.

Z nás každý jinak kráčí

za cílem cestou svou:

mně pohled sebe kratší,

a Vám juž nepostačí,

co lidé štěstím zvou.

Salonu vábné kvítí,

jste jiskra, touha všech –

však nemůžete býti,

co v noci hvězdou svítí

a v mráz má slunný dech.

Pro všecky všecko máte,

pro srdce jedno nic –

a přece tolikáté

až k smrti prožeháte

svých žárem zřítelnic.

Co na mysli mi tane,

je pravdou prokletou:

že v lásce nevylhané

i k ženě srdce vzplane,

jež jest jen koketou!...