XXII. Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.

Má duše je jak tichý les. Tak dřímá.

Jen stává se, že náhle vstává mech...

To vy snad dotkla jste se nohama ho svýma,

když pod korunami jste prošla v mojich snech.

Teď tudy šla... – tak hlavičky si povídají,

a u kořenů stromů měkce šelestí.

Kdes v stínech hloubek zahoupá se něco v taji,

a lehký vánek dýchne zvláštní svěžestí.

A vůně, píseň, vzpomínka, dech – něco jásá

v mém zákoutí, a tehdy bezpečně to vím:

Byl vzácný u mne host, šla tudy Krása

a závoje své stlala větvovím.