XXII. Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem,

Mně přejte klidu, k smrti znavena jsem,

nic nechci více, nechci také znát,

mne zapomenou brzy – a jen časem

snad na mou píseň budou vzpomínat.

Má žeň je chudá – prázdným svítí klasem,

a přec má jabloň kvetla jedenkrát!

To ticho přejte mi, jež Božím hlasem

mne volá již... tak klidně budu spát.

Jsem znavena – a klid můj přejte mi,

a víc mne z mého spánku neprobuďte –

jej nenašla jsem nikde na zemi.

A neporušte mír můj... noci tiš...

A pro mou lásku mne tu neodsuďte,

vždyť za ni v žití pykala jsem již!