XXII. Na drnu kyprém, v kořání,

Na drnu kyprém, v kořání,

sedla si krása bez zvaní,

sedla si měkce vedle mne,

s mladostí v tváři dojemné.

U nohou tenké praménky,

sedla si v kapraď, v pomněnky,

nad sebou větvic vlažný stín,

hleděla lesům do hlubin.

„Hledals mě v mořích, výšinách,

v světů a nebes končinách,

hledals mě v štěstí, v žalu svém,

a já tak blízko doma jsem.“

Seděla, hlas jak do zpěvu,

na tváři důlek úsměvu,

oko jak duše prohřátá,

rty jako k růžím poupata.

„Však tys mne hledal nejradši,

kde jsou mi květy nejsladší,

proto jmu v plnou lásku tě –

našels mne v pravdě, v prostotě.“