XXII. Nic smutnějšího není

Nic smutnějšího není

nad flétny roztoužení,

když v červánkovém ohni

se rozplývá svit denní.

Mezi stromy zní to,

kdesi v šeru skryto,

dí to: Mladí snové,

líto mi vás, líto!

Úpí to a vzdychá

dojemně a zticha

jako milá, když na oči

a na čelo dýchá.

Slyš, z rákosí řeky

zvuk to snivý, měkký,

chví se to jak pod polibky

ňader tvojich vděky.

Vlní se to, stůně.

Noc je květ a v lůně

jeho vlá ta opojivá,

zpívající vůně!

Nic smutnějšího není

nad flétny roztoužení,

když v červánkovém ohni

se rozplývá svit denní.