XXII. NOČNÍ PROCHÁZKA

Noc byla podzimní. Na nebi bezoblačném

plál měsíc mrtvý sinavý,

na cestě na luka v mlčení tkvěly mračném

topolů štíhlé postavy,

nad tůní břízek sbor stál, vlasy rozpuštěny,

a strnule v hloub tichou zřel,

kde ležel příkrovem zeleným přioděný

řad vlastních hubených jich těl,

v dál pak se táhla pláň, již kryla tráva malá

a jinovatka šperkem svým

a v mlze průzračné a v bílém světle zdála

se rubášem být nezměrným.

Tím krajem umrlým jsem bloudil bez cíle

a maně vzpomínal:

Jak často kráčeli zde v podvečerní chvíle

dva milující v dál,

jak často zírali v tůň, k sobě nakloněni,

na obraz veselý,

co přísah, polibků a vřelých zanícení

ty břízy slyšely –

a přece mlčí vše, tůň, topoly i dálka

a nebe, noc i zem,

leda bys, blázne, chtěl zde stát, až sbor bříz zalká,

a slyšet v tom své requiem!...