XXII. POUSTEVNÍKOVI.

Já létal nevšímavě kolem tebe,

tys denně oči s láskou ke mně pozvedal.

Svit vlídný zraků tvých dnes jedno světlo dal.

Víš vše, že nechceš vděk? Já vidím nebe,

já vidím nebe, zíraje v tvou tváři.

Podivný úsměv tvůj, jenž ve vousu se ztrácí,

jak vznikl? Neznám ho a nevím, co mi vrací,

leč náhlé bohatství mi v srdci skromně září.

Jak blízek byl jsi mi, a já jsem nedohlédal.

Jsi, který žehnal mi, jejž nezkušen jsem hledal,

jsi ten, jenž nežádá a milostivým zrakem

můj úprk sledoval a nepohrdá ptákem,

jenž dneska, osvícen, tvé žádá přátelství.