XXII. ŠIMON CYRENSKÝ.

Když k „lebek hoře“ křížem zatížen

se Spasitel bral, více bolestí

než břevnem dřeva zhroucen ku zemi,

tu objevil se prostý z lidu muž

jej vida klesati pod těžkým jhem

a ochotně se nabíd’, na horu

kříž dovléknouti. Vzal jej na bedra

a napjal paží athletických sval

a kráčel vedle Krista v potu svém,

že Spasitel si oddech’ na chvilku.

U cesty záhybu žen Judských sbor

na průvod čekal. Jedny zvědavost

sem vedla pouhá, druhé pravý soucit

a pověst o velikém proroku.

Ty hlavy vzpínaly a zřely vstříc,

jak blížil se ten průvod truchlivý,

Šimona zřeli tvrdou tuří šíj

pod tíhou kříže chýlící se níž

a Kristův zřely svatý, světlý zjev,

jak vedle něho kráčel uvolněn.

Tu začly náhle mezi sebou spor:

„Ten Ježíš jest, jenž nese těžký kříž!“

„Ne, nikoli! Ten, jenž jde vedle tich!“

„Ten silný přec jest Ježíš!“ – „Nikoli!

Ten božský mírný vedle!“ – „Není“ – „Ano!“

a hádka rostla. Svatou hlavu zved’,

na jejímž vlasu slina žoldáka

se v hvězdný odlesk zvolna měnila,

teď Kristus, jakby z dumy probuzen,

Šimonu na rameno zaklepal

a pravil tiše: „Děkuji ti, dost;

sám donesu tam své již břemeno!“

A mlčky převzal od Šimona kříž

a mlčky napjal síly poslední

pod jeho tíhou, když pak na zem kles’

o kámen zraniv skráň svou velebnou,

až krve příval zbarvil ostrý štěrk,

tu slyšel jednosvorný výkřik žen:

„Ten přec je Kristus!“ – Víc již neslyšel.