XXII. Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,

Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,

na prazích stanuli růžových polí, nad vášní plameny,

a v světlech tisícerých radostí my zřeli jsme bledé své stíny.

Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,

tak blízko sebe, že dech tvůj mé ovíval čelo i líce,

tak blízko, že rty tvé se chvěly žízní polibků mých.

Leč příliš vysoko byl pohár, jejž připravili jsme k hostině Života.

Příliš slunečná byla alej, abychom bez uzardění mohli se dotknouti tesknících oltářů Smrti.

A láska naše by zemřela, ustoupivši se slunečné aleje na cesty všední.

U otevřených dveří Radosti zastavili jsme se a pohlédli si v oči.

A míjeli jsme krásu měst zvoucí nás hýřivými barvami v svou nádheru,

prošli jsme poušťmi tesknými marnými výkřiky beznaděje a smutku,

prošli jsme zahradami, kde květy mrazivým dechem vichru skoseny padly v trávu,

míjeli jsme posvátné ohně, jež vzplanuly na vysokých horách,

v nocích bezhvězdných pochodně k slavnostem naší lásky.

Chrámy Tajemství vztyčovaly se na cestách našich,

pro nezasvěcené zůstávajíce zakryty neproniknutelnými závoji,

a pod silou zraků tvých zjevovaly nám zázračná světla úžasem schvacující.

Jak ruce velekněze vznesly se ruce tvé v nejslavnostnějším žehnání na moji hlavu.

Neuděsí mne plameny propastí ni nezvábí otravné vůně květů cizích zahrad.

Jdu s tebou! Slunečnou alejí samotni půjdeme spolu!