XXII. Smutná jeseň, větry zimní

Smutná jeseň, větry zimní

květ i listí umořily; –

vyrvali mi z loktů milou,

srdce trudem usoužili.

Ach, ta rozkoš, když jsem milost

z oka milé hlubokého

zbožně, důvěrně a vroucně

patřil pohlídat do mého.

Oko žádné co nezřelo,

srdce žádné necítilo,

to jsem patřil, to jsem cítil,

nebe se mně odhalilo.

Nyní když tu spoustu patřím,

mimo mne a v srdci mojím,

rozpukuje mé se srdce

nevýslovným bolem dvojím.

Kvítí zase bude kvésti,

lučina se zas usmívat,

srdce víc se nerozkvete,

bude v bolestech umírat.