XXII. Utopie.

Tak bylo vždy, když zdál se hynout svět,

když ztratila svá křídla poesie,

jež čerpala jen ze síly svůj vznět,

vždy lidstvo utíkalo v utopie.

Sen v lidském mozku nadšený vždy zkvet’,

o šťastné zemi, kde se lépe žije,

o městech slunce bájil pěvců ret,

kde fenix z luny nové žití pije.

Snad i ta zvěst o Lotofagů zemi,

již šťastní tím jsou, vše že zapomněli,

je utopií Homerova mozku,

a Bruno, Morus s učni svými všemi,

když nemohli svět šťastným zříti celý,

se v sen svůj utekli jen, v štěstí trosku.