XXII V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.

V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.

Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.

Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,

pravdy jsem sok a lež je sokem mým.

Jsem mladý – přec však něčeho se bojím,

co v dlouhých nocích se mi zjevuje.

Tak uprostřed své generace stojím:

duch, který neguje!

Mně schází prudká vášeň heretika,

jenž rozpálen je svojí negací,

klid papeže, jenž anathema říká,

chlad stoika, který se odvrací.

Jsem nedůvěřiv k svojí nedůvěře,

má skepse samu sebe užírá.

Propast zřím dole, kombinuje, měře,

– duch, který popírá!

Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým mění,

mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá.

Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení,

jdu s nadšením, – však to se vysmívá!

Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem,

a v něze záští u mne prosvitá.

Jsem dumavý – však mluvím lehkým hlasem:

duch, který zamítá.