XXII. V ZÁTIŠÍ RYCHNOVSKÉM.

Král Zikmund z hradeb kostnických

vést na Rychnov se dal,

by v ladných sadech ostrovních

měl klid a odpočal.

Je večer; v oblak nachový

mdlou hlavu chýlí den,

král kyprým kráčí pobřežím

v ruch Vesnin ponořen.

Hle, trojjezera modrý zrak

jak vábně stkví se dnes,

vždyť v době lásky, v jara čas

zři blažen do nebes. –

Kol do zálivů nesčetných

vln drobných prchá sbor,

by v orobince úkrytech

ztich’ dětský jejich spor.

Kam oko hledí, plno vnad,

vzduch vůní hor je syt,

a bílý oblak beránek

jde pást se na blankyt.

Zpěv pěnkav slyšet z křovin kol

a z plesa racků skřek

a z břehů hovor chladících

se švižných vlaštovek.

Vod leskle zjasněna je pláň

jak smaragdový štít,

jejž tisícerý paprsek

chce v zlatý zaměnit.

V nach skrytý Jasoň naposled

proud žhavých spustil střel,

jimž leknín, posud nerozvit,

běl ňader otevřel.

I skromný stulík poupě vznes’,

a okolitý smel

květ růžový si s přepychem

kol hlavy uvíjel.

A vláskovitý pryskyřník

i sličná úpleť řas,

vše pít chce touhy pohárem

zdroj světla zas a zas.

Jat sluncem veškerý ten květ,

i nízký břehů keř

pel sype z ňader rozvitých

vod v potměšilou šeř.

Kvést zdá se všecka voda kol;

vždyť pelu jemný prach

z hor vánek roznes’ na křídlech

všech vůkol po vlnách.

Tak čarodějně přizdobil,

hruď plesa žlutý pyl,

že leskne, stkví se v dál i v šíř,

jak by je pozlatil.

Čím brunátní, čím rdí se víc

ta slunce jasná skráň,

tím více zdá se ohněm plát

vod třesoucí se pláň.

Leč mění se: tu purpurem,

tam kmentem svitne pruh,

až kadeřavým zvlněním

se hloubka chystá v ruch.

Pel lesklý vznáší se vždy výš

jak zlatých mušek kmit,

jak jiskry v kouře kotoučích,

jak mladé zory svit.

A třpytí se a leskne se,

jak žár by Rýnem tek’ –

a v zlatohlav je proměněn

i břehu okřehek.

A řežavěti zdá se pláň,

až v posled tam a sem

od prostřed plesa k chobotům

to šlehá náhle všem.

Déšť jisker tryská do nebes –

snad žhavé símě řas...

Vše ticho, od Bosáků jen

zní temný zvonů hlas.

Hle, plamen roste úchvatem,

zář stoupá výš a výš,

až jezero vln plápolem

se v požár zdouvá již.

I roste; plamen s plamenem

se snoubí v žhavý tlum,

a tisícerým ramenem

žár sáhá ku břehům.

Král v strachu patří na přízrak...

Hle, hle! kde proudí Rýn,

v sloup zlatý oheň výš se vznes’

a trčí v nebes týn.

Vždy vyšším je ten zlatý sloup

a k němu připoután

kol třikrát zlatým řetězem

Hus, mstivě na smrt štván.

Leč nebyl na hranici Hus,

na stkvoucí duze stál

a nad temenem jeho z hvězd

zřel světců vínek král.

Blíž Husa – jaký že to zjev –

snad svatí z obou stran?

Viz, svědek pravdy, Poggio,

ten jasný Florenčan.

A Pasovský zde velkněz jest,

v němž zastance měl Hus,

a Benediktův důvěrník

Vincenc Ferrerius.

A z Mladenovic Petr zde,

s ním mistr Kardinál,

a vlídný Robert žalářník

jim družně poblíž stál.

A mnohý pán zde, mnohý kněz,

kdo Husovi jsou blíž,

a s jasnou tváře velebou

s ním vznášejí se výš.

Těm všem zář stkví se nad hlavou

a blahem svítí zrak,

leč pod nimi a pod duhou

dým roste v černý mrak.

A pod tím mrakem v plamenech

zlých soudců sbor se chvěl,

z nich každý mitru papírnou

a hábit s ďábly měl.

Toť peklo! Zubů skřípot v něm

a křik: „Jak hrozně mřem!“

De Brogni pekla předsedou

a satan písařem.

Haupt z Papenheimu zde, rek žen,

i Ludvík, falcký býk,

jenž Husa svými dráby jal,

než kat jej k sloupu vlík’.

I Jindřich Bavor s Fridrichem

zde z Hohenzollern stál,

jenž z Norimberských kupců tyl

a po koruně plál.

A Fridrich z Rakous k lišákům

se družil k dvěma těm,

jenž římské církve nejvyšším

zván vojska hejtmanem.

A prokurátor Pino zde,

pych tmářů, pyšných vzor,

a Poisier, chvástavý

ten sněmu promotor.

A Petr d’Ailly, chytrý vlk,

jímž na smrt vyštván Hus,

a šklebný opat Cisterský

a shrblý Didakus.

A Vilém Kordianský, chrt,

jenž po krk ve lžích břed’,

a Berchtold, Kossův auditor,

zlob nabubřelý vřed.

Byl Železný tu, rudý páv,

a černý kohout Náz,

i krtek Protiva tu byl

i z Brodu písmokaz.

A Štěpán z Kartouz Dolanských,

jenž soudce štval co den,

by Hus, jak převor Markvart chtěl,

byl jistě utracen.

A Fuldský opat, z Mello Jan,

jenž nad svět břicho měl,

a Greith, s ostatky obchodník,

jenž svaté vyráběl.

A kramáři zde Pác i Tiem,

již za veškerý hřích,

v klid duše, prodávali kdys

smír s Bohem po groších.

A velkněz Ryžský s Hnězdenským

i s Milánským zde byl,

jenž kleštěmi pleš Husi rval,

jejž s kletbou odsvětil.

A biskup Dolský s Lübeckým

i Brixenský, jenž znám,

že křičel: „Ať se peče Hus!“

a teď se pekl sám.

A Zabarella s Orsinim,

lsti římské dvojí slap,

a zakrsalý Monstrnberk

a dlouhý Warrentrapp.

A je tu Stokes, je tu Storch

a s nimi Münster byl,

jim v lebkách syčel záští had

a z úst vlk pomsty vyl.

A biskup z Cambray se tu pek

i Perron, s běsem běs,

i z Hnězdna biskup Mikuláš,

jenž pro tuk sotva lez.

A Ceislmeistr zde, lží směs,

a Homberk, prznič knih,

a Adam, licenciat práv,

jenž z peněz svědky líh’.

A Causis, nejčernější čert

a popské zloby kvas,

jenž vztekle Husa proklínal

i luze na úžas.

„Zkrot,“ křičel Causis: „kacíř Hus,

co do vězení vlez’,

ej, třináct zubů kousavých

už vytloukl mu běs!“

Jak Causis, stejně udavač

si Štěpán z Pálče ved’,

jenž z vyhnanství se na sněm vkrad

jak v stádo hlízný jed.

Byl v šatě mnichů toulavých

a děravý měl plášť

a na sto kroků krčmou pách

a pížmem bekyň zvlášť.

A Karkasonský s Konstantským

zřel biskup z ohně chmur,

dvé vyzlacených zevnějškem,

leč srdcem černých stvůr.

Zde z Konkordie biskup byl,

kmet všechen holohlav,

a biskup lodenský, dřív mnich,

jenž jitřil lidu dav.

I Tridentský zde s Kastelským:

v dvou tělech stejný lhář,

jichž duch tím více kostnatěl,

čím víc jim tloustla tvář.

A vysokých škol ze všech stran

zde doktorové jsou,

jim v čele Gerson s krvavým

zlob kruhem nad hlavou.

A mnoho inful vysokých

a mnoho nízkých čel

a mnoho duší hubených

a mnoho tučných těl.

A samý prelát, převor, mnich

a závistivý kněz,

jak k orgiím je ďábel sám,

ne Kristus k pravdě, snes’.

Však v nejlítějších plamenech

Jan ohavník se chvěl,

jenž místo Petrův k nebi klíč

ze zlata spěrák měl.

Ten hlavu k prsům ukláněl

a prsty k palci klad’

a jektal zuby; skandoval

své smilné verše snad.

A každý zúpěl, krvavý

výš pozvedaje zrak:

„Ó světče náš, svým pohledem

ten smoudný zaplaš mrak!

Vy, bratří, mistra po stranách,

nás ujmete se již,

než nad námi se zavře svět;

než padnem’ v pekel říš!“

Ti odvrátili hlavy však

a zakryli si tvář;

kde stáli dřív, plul oblak jen

a nad ním zlatá zář.

Leč z důli znova oheň šleh’

a množil pláč a kvil,

kouř hrdla lhářů ovíjel,

až křik v nich udusil. –

Ač blkotná je ohňů směs

a dravý plamen krut,

přec sterým žárů jazykem

stál mistr nedotknut.

Jen jasnějším byl napořád

a svaté písně pěl,

a k nohám s chvěním pokorným

se plamen ukláněl.

Kraj řízy mistru zlíbal jen

a zasyčel a spad’,

jak Kristem kdyby zašlápnut

byl ráje lstivý had. –

Až k ostrovu se plamen dral

a hlodal jeho břeh,

a Zikmund shléd’ se uprostřed

v těch dravých plamenech.

Je katem objat druhem druh,

je s katem jako slit,

a lid se směje kolem kol

a tleská katu lid!

Král v tváři je jak mouřenín

a černě přioděn,

kol něho rudí čerti jsou,

on čert je černý jen...

Čím úžil se kruh ohně víc,

tím víc se Zikmund chvěl,

zře výš, kde mistr nedotknut

při zlatém sloupu pěl.

Od mistra anděl perutný

v dál plašil pekel mrak,

Hus stál jak skála nepohnut,

jen k nebi hleděl zrak.

Jak skála stál, již upevnil

Bůh v spoustě mořských vln,

a kamo hleděl, tamo lid

byl zbožné hrůzy pln.

Kol rudé jiskry vrhal žár,

leč blíže Husa has’, –

zvon od Bosáků smutně lkal

jak umíráčku hlas. –

Vždy víc se úží ohňů kruh,

již nelze králi ven,

i těká v nich jak škorpion,

než hyne rozlícen.

A běhá jako zběsilec,

až klesá hrůzou jat;

žár krvavým jej ramenem

za řásný chytá šat.

Je marný každý spor a vzdor,

už hoří téměř v pás –

vous, vlasy vzešly plamenem

a žárem zrak mu zhas‘...

Běs ohnivák mu hryže hruď –

toť ukrutný je skon –

a k tomu výská stále víc

od bosých mnichů zvon.

I hoří králův sval i kost,

jen mozek dosud čil...

teď tělem kles’, leč duch jak sup

ven z ohně vybočil.

Výš pozvedá se bradák sup,

výš k sloupu na obzor;

a křídly v Husův pere zjev

a bodá veň svůj zor.

Leč Husův též se proměnil

duch nebes povelem:

a jako střela na podiv

vzlét’ bílým sokolem.

Ne mitru s ďábly potupnou,

skvost koruny má skráň,

a jejím slunným odleskem

Rýn zlacen je i stráň.

A nad korunou s vínkem hvězd

se vznáší skrze mrak,

a závistivě s výkřikem

sup hledí na zázrak.

Zří, jak se zvolna nad krajem

noc jasným stává dnem;

jak sokol světlo rozčeřil

svých křídel rozmachem.

Tím zjevem rozlícený sup

též odvážněj se vznes’

a mraky s křídel sesypal

a kroužil do koles.

A letěl k sokolovi blíž

a slídil okem zpod,

jak úskočně by v jeho hruď

svůj černý zobák vbod’.

Chce zlatý uloupit mu skvost –

už chyt’ jej v dravčí spár –

však z koruny, hle, pojednou

šleh’ blesku rudý žár.

I zajektal, vzkřik’ srpodráp,

jeť zžehnut zob i zor

a zmařen pružných křídel vzlet

a zničen zpupný vzdor.

Jak kámen v černou studně hloub

v ráz střelmo dolů kles’,

a bílý sokol s klenotem

lít přímo do nebes.

Sup vlnám bouří mrskaným

pad’ v rozlícený plen,

a rván a tepán napořád

z vod hněvně hnán je ven.

O skály zmítán skonával...

Král zúpěl, dal se v řev,

že všem, kdo v síních byli, děs

vnik’ do všech mozku cév.

„Ach, dejte léku!“ – Dali hned.

Leč dřív, než vzešel den,

vplul v moře činů králových

zas nový pirát, sen! –