XXII. Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu,

Věř, Emmo, vždy lze život počít znovu,

Ó, nezamítej této pravdy prosté:

i v shnilé mrti fialek trs roste,

a jarní květ se pozvedá i z rovů.

Nač choditi jen stále ke hřbitovu,

když žežulky hlas v háj nás volá po sté?

Máj každý zve nás: Smutků svých se zhoste!

Strom vyrost ze zdí zříceného krovu.

Jen roztrhat list třeba, který hostí

snad naši skvrnu, uzavříti účet

se svojí celou, celou minulostí!

Že nemáš moci v síle svojí skromné,

by nový život moh ti ještě pučet?

Jsem, dítě, stár – a přec se opři o mne!