XXII. Vyběhly s matkou před tu chýš,

Vyběhly s matkou před tu chýš,

tak chudou a tak všeho prosty,

však je-li nebe zemi blíž,

ty dítky kladly k němu mosty.

Vyběhly sluncem rumělé,

tak jak je pán bůh právě stvořil,

však jsou-li dětmi andělé,

těm dětem bych se z duše kořil.

Zatřeply v ručky, z očí zář,

smích řehtal z malinových dásní,

a má-li krása jakou tvář –

ó patřte, zdali nejsou krásní!

Však čím mně jsou nad anděle,

nad krásu nebes, všehomíru:

z té zoře v tvářích utkvělé

čtu novou v člověčenstvo víru.