XXII. Vzít život, jak je, proniknout jej cele,

Vzít život, jak je, proniknout jej cele,

v tom zřím jen smysl velké básně žití,

jen kde se vlastní slzy v slokách třpytí,

cit zachvívá se v každém lidském těle.

Jen po bloudění duše osamělé

mír boží cestou může zazářiti,

jen kde ti vlastní sladké hvězdy svítí,

myšlenek záře na tvém zaplá čele.

Tak i tvou báseň, báseň žití svého,

ó Praho, žiji v bytosti své tiše:

ten souhrn krásy, souhrn bídy vlasti.

Jak žena sladká bídy nad propastí

se jevíš, leč zjev Boha vznešeného

mně z víru tvého, Praho, přece dýše!