XXII. ZAČAROVANÉ POLE.

Povězte mně, panímámo,

co se to stalo,

že, co bylo zasíváno,

se mi neujalo?

Těžké zrní jako zlato,

zem ho nechce přijat,

ale z hroudy, hleďte na to,

rozkvítá mi, jak lán dlouhý,

samý kara – kara – kara

samý karafiát.

Karafiát, a tam výše

makové květy,

jak by schválně v té mé líše

byly jenom sety.

Táta na mne hromy chystá,

uvidí to ráno:

„Och, to je mně setba čistá,

tady bylo od kouzelnic

zle nám čaro – čaro – čaro –

zle nám čarováno.“ –

K takým čárům mám já klíče,

povím ti sama:

osíval jsi, nešťastníče,

pole hubičkama.

Z každé jeden kvítek roste

k svatebnímu vínku.

Nyní oba boha proste,

ať v tom kvítí najdete si

také rozma – rozma – rozma –

svoji rozmarynku.