XXII.

Když v objetí noc tichá skryje svět,

a měnivé plá světlo měsíce,

pod klenbou stromů temnou milenci

jdou v opojení stezkou mlčíce.

Já osamělá všecku touhu svou

naříkám smutná něžným květinám,

a bolest srdce, jeho marný stesk

žaluji noci konejšivým tmám.