XXII.

Banálním byl jeho hovor zase..

Vnitřní město září. Jdeme Kärtnerstrasse.

V slunci svítilen od střechy v asfalt

dlažby vše je hlučný chodců rej,

povozů lesk, výkladce – i ženy,

jež tu brousí, jak je obyčej.

Trou se zvolna a nad mnohým vrakem

mužů rozžehují světlo zrakem

šlehajícím z vonných závojů...

I ten vrak má trochu nábojů,

deštěm sklamání navlhlé, brachu,

zmoklé skladiště, v němž trochu prachu.

Úkol dívek těch je, s chutí nevalnou

připravovat oběť zápalnou...

i v ruinu někdy neblahou

vrhat jiskru s jistou námahou.

Mnohá z žen před rokem v páži hocha

lítostivě, dlouze plakala.

„Hin ist hin, verloren ist verloren...“

Žena je už k tomu, aby lákala.

Oblecte svěží roucha, ženichy čekejte,

nad „štěstím ztraceným“ svým tak neplakejte,

kdo milovat chce, nechce plakati

a za pláč, děvčata, se neplatí.

Tak jdeme, jdem... Sykot se sladký chvílí

k sluchu nám krade. Běda, kdo se zmýlí.

Upadly květy. Už se nezvedly.

Jdem on i já... životem pobledlí.