XXIII. 1620–19??

My žili nervosně a provisorně

a nikdy nesrostli jsme s tělem tím.

Co dělali jsme – všechno nepozorně,

jen mimo jaksi – všechno prozatím.

Hůl s torbou v ruce, mřížemi jsme zřeli

a jedli stoje z otrockých svých mis,

my, věříce, že přijde, vyhlíželi

jsme velkou, věčnou, svatou Nemesis.

Krev bila v skráních, čekali jsme vzdorně

a za roky nám byly hodiny –

tak staletí jsme žili provisorně,

jež budou brzy jak mžik jediný.