XXIII. BALLATA BEZ NÁPISU.

Kdys náhrobní jsem starou viděl desku,

nad ní se clona břečtanová tměla,

a píseň tmavých listů stále zněla

v sen mrtvému v svém konejšivém stesku.

I chtěli jednou kámen odtrhnouti,

však marná práce, darmo v desku tlukou,

s břečtanu kořeny ta srostla v zem,

a břečtan chyt’ ji tisícerou rukou.

I musili spíš přesekat vše proutí.

Však břečtan za jedno srost’ s kamenem,

kde skulina, tam pevně kotvil v něm,

i musili pak rozbít kámen taky.

To život náš, v tvé věrné patře zraky

tu náhrobní jsem starou viděl desku.