XXIII. Dva oblaky zasmušilé

Dva oblaky zasmušilé

podaly si ruce bílé

nad vysokou horou,

když se rděla zorou.

Jeden rodem ze Šumavy,

druhý něžný, zlatohlavý

v Beskydách se zrodil,

po Bečvě se brodil.

V srdcích obou plály blesky,

ze rtův jejich zněly stesky –

v této jitřní době

rozuměly sobě.

Tam, kde Kriváň témě zdvihá

v let se jejich peruť míhá:

tam sbor čeká druhů

ze slovanských luhů.

Slovač bědná volá, úpí,

ze srdce jí pijou supi

toky krve rudé –

„Bude vojna, bude.“

Lidé – bratří – ruce v klínu

nechají lkáť Slovačinu,

rváť z ní roucho chudé –

„Bude vojna, bude.“

Ať se lidé rdějí v líci,

oblaky až hřímající

tasí blesky rudé –

„Bude vojna, bude.“

Oblaky dva zasmušilé

unáší v spěch křídlo bílé

a v modravé dálce

svolávají k válce. –