XXIII. Epilog.

Zavírám již kroniku dlouhým čtením zmdlen,

nových hesel v povyku ztracený jest sen.

Co jsem chtěl zde oživěti?

Ženy, děti, muži, kmeti...

vše jest pravda jen!

Bylo, bylo, bylo tak, Bůh ví, bude líp?

zrezavěl cep, mlat i prak, vypelichal šíp.

Slzy vyschly po dnech bolů...

U kaple jen roste v dolu

řada mladých lip.

Roste, roste napořád, pučí, raší dál.

V rumech dřímá panský hrad, klášterní též val.

Nosy, uši uřezané,

ruce, nohy porubané,

Bída, Hlad a Žal.

Zapadlo vše v časů dým, zniklo bez zvěstí,

dnes jen hlásá chudý rým dědů neštěstí.

Ovšem prach jich země kryje,

ale síla jejich žije

kouzlem pověstí!

Heroická sílo, ty zdoláš smrt i hrob.

V nové lákáš životy mrtvé símě dob.

Nedáme se! letí krajem,

naše zem buď naším rájem,

králem v ní, kdo rob!

Svatá sílo nadlidská, vzdore bez hrází,

před níž chlouba cynická jde a přechází...

S nebe spadlý duchu vzdoru,

zdar Ti, přenést můžeš horu

bez všech nesnází.

Na každém jest jedině, chtít, pak budeš žít!

nesmíš dát v plen vteřině, co má věčné být!

Sílo dědů, kouzlo vnuků,

písně mé skaň do souzvuku:

vítězit – neb mřít!