XXIII. Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –

Jsem jak tůně tato, na dno její zřím –

hluboká je, temná. Světla dvě v ní svítí

jako skvoucí hvězdy šerem večerním –

drahé oči Tvoje v duši mé se třpytí

jak dva žhavé ohně. Sladkým tajemstvím

zachvívám se celá... jak to vysloviti?

Jsem to já, jež dýchám – aneb jenom sním?

Krev svou cítím prudce ve svých cévách vříti.

Ruce moje pálí, horká je má líc,

lhostejnou víc rouškou nemohu ji skrýti,

bezmocná jsem, slabá, kdo jsem – nevím víc!

Srdce v ňadrech buší... duše vzlykajíc,

prosí Tě, můj Bože, smiluj se, chci žíti!

Moje vřelá touha letí Tobě vstříc...