XXIII. Když jsme si dnes s Bohem dali

Když jsme si dnes s Bohem dali

v tichém přítmí ulice,

smutek, pták, slét’ neskonalý,

křídlem vál nám do líce.

V očích mojích zhasla záře,

slovo zmlklo na rtech Tvých,

stín snes’ chmury do mé tváře,

zadumán Jsi stál a tich.

Úsměv Tvůj vzplál jak to světlo

v lampě té, a náhle zhas –

setmělo se kol i v nás.

„S Bohem,“ děl Jsi – a cos slétlo

na květ v duši, do zraku...

slza – krůpěj soumraku?