XXIII. Když’s ponejprv ty zapěla

Když’s ponejprv ty zapěla

Mou píseň lkající:

Oh! jak má duše zachvěla

Se slastí vířící:

Tvůj sladký, měkký libohlas

Tak vroucně v písni zněl,

Že jsem to hlubě cítil zas,

Co prv jsem k tobě pěl.

Svět harmonijí nejsladších

V prsou se rozvinul:

Ó kéž bych věčně věkův v nich

Živý se rozplynul!

Ta píseň ze tvých sladkých rtův

Tak vroucně zpívaná:

Toť svatá věšťba se světův

Nebeských seslaná.

Nuž zpívej neustále dál,

Ty rájská pělko má!

V tvém zpěvu všecek ztaje žal –

Mír vane prsoma.

A nevýslovná blaženosť

Jen v zdání cítěná

Ta písní vzkvětne v skutečnosť

Za lásku – odměna.