XXIII. Ku pohřbu statkáře.

Klesla sláva, zhaslo světlo,

Netrvá nic ve světě,

Kvítí, které včera květlo,

Zvadlo a víc nekvěte;

Lupen po lupínku prší,

Vítr lístky rozvěje.

Tak člověku věk vyprší,

Až se smrtí zachvěje.

Jako voda tokem rychlým

Plyne v mořské hlubosti,

Tak život náš mžikem prchlým

Letí v bezdno věčnosti,

Čas vše ostrým zubem sžírá,

Nám i bolest odnímá,

Hořko slzy s očí stírá,

Věk je starci nesnímá.

Zde stařeček urozený

V rakvi věčný spánek spí,

Ctí a slávou obestřený

Na posledy s námi dlí;

„Pán z Rombaldů není více!“

Smutnoduté kvílení,

Z Vodlochovské tak zvonice

Oudolím žalostně zní.

Marný světe! co z tvé slávy,

Co vykvěte z krásy tvé?

Vyroste jen trochu trávy,

Smrt ostřím podtíná vše;

Ona kácí skvostné trůny,

Láme žezla, zlatý řád,

Snímá královské koruny,

Řítí dávnověký hrad.

Když pak v rum se svět obrátí,

Všecka sláva pomine,

Smrt zas svou kořist navrátí,

Světa Pán až pokyne.

V kyprou zemi co jsme sili,

Sázeli rok po roce,

Čím chudinu oblažili,

Klidit budem ovoce.

S tebou choti má se loučím,

Líbám dítek přemilých,

V ruce Páně vás poroučím,

Nic neželte šedin mých;

Zas uzřím vás, tam kde květe

Nepomíjející máj,

Tam vás v nadhvězdnatém světě

V slíbený uvítám ráj.

S Bohem svobodní občané,

Druhdy mojí poddaní,

Vodlochovští vesničané

Vrchnosti své oddaní,

Ustelte mi lůžko chladné

Podle rovu matky mé,

Pomněnku, to kvítko ladné,

Zůstavte v paměti své.

Časné pouti došed cíle

Spáti bude dlouhý sen,

Až Bůh tělo mé zpráchnilé

Oduševní v soudný den.

Vím, že v nesmrtelném těle

Po svém z mrtvých vzkříšení

Zočím Krista spasitele

V příštím znovu zrození.