XXIII. Marji.

Když v měkké náruči’s mne kolíbala

Mou celou duší v lásce objatá:

Když ústa žhavá rty mé celovala

To vzájmu ke mně ohněm rozňatá:

Tu v oku temném city své jsem čítal

A na celý jsem zapomenul svět;

Vždyť nebem plným byl mi ten tvůj hled,

Jenž shloubiti se v slastí vír mě vítal.

A tvých polibkův roznícené chvění,

Ký plamen rozežehlo v prsou mých!

Jakým se ruchem duch můj v zachvácení

Vynášel v říše světův blažených!

Mé divé touhy ztichly ve tvém dechu,

A v sladké nytí duši stopily;

V milostné lnutí bol můj rozlily

Ve slzách vroucích, v úlevném i vzdechu.

Ó že v tvých rukou nemohl jsem sníti

Ten překrásný sen lásky na věky!

Žel! že mi bylo, zas se probuditi,

Bych v pláči s světem vodil nářeky!

Ty’s porušila slib svůj volně daný,

Ty’s zklamala mou lásku planoucí,

A v úsměv dala slzy kanoucí,

Jež zalívaly ráj můj zčarovaný!...

Ať běžný čas můj obraz z duše tvojí

Navěčně shloubí v zapomínky stín,

Ať květné štěstí tvoje touhy skojí,

A v skutečnosť se změní přání kyn:

Přec jedno bolné v duši uspomnění

Tvou slasť plynoucí bezděk zakalí,

A srdce tvé až k slzám rozžalí,

Že’s blaho mé uvrhla v porušení.

Ach! celý svět rozhořčen lásky ztrátou,

A ducha život jí jest zvrácený;

Bolestí nikým – nikým nepojatou

Je schromen jeho vzlet kdys plamenný.

A srdce drahé věno: vřelé city,

Ty mrazem smrtným tlejí v umdlení,

V němž zárod záhuby a umření

Se tají v nitra mého hloubi skrytý.

Když slasť se lásky ke mně usmívala,

Tu nemoh’ jsem ji všecku pojmouti,

A v rozkoši té duše zanikala

Hrozíc se sama s sebou minouti:

Ó kéž i bídu zapomene svoji,

Již neosmělí se těď ani sníť:

Sic všecken pozůstalý ještě cit

Ten nevýslovný bol umrtví v boji...