XXIII. Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí,

Mdlá vůně táhne, sladká, neživoucí,

a vlní se v tom tichu večerem,

a pod závojem mlžným, v rose skvoucí

květ zvadlý dýchá tiše v hrobě mém.

Jdou vzpomínky a melodií vroucí

mne dále zvou – a smutným pohledem

tu vyčítají srdci, které mroucí,

zvon puklý, bije v chrámě zbořeném.

Co, vzpomínky, teď vyčítáte mi?

Že zradila jsem lásku na zemi,

a duše moje zapomněla v žití?

Že moje srdce jak zvon oněmí?

Až do té rakve rubáš dáte mi –

mé srdce pod ním bude ještě bíti.