XXIII. Můj Homer.

Můj Homer stár je dvě stě let,

má z pergamenu bílý hřbet,

a mezi jeho listy leží

již mnohý zhnědlý, suchý květ.

Je každý hrobním nápisem

nad šťastnou chvílí v žití mém,

však zapomněl jsem v nich už čísti,

dnes stejně hrob i nápis – něm.

Vždyť nevím, zda to svědci chvil,

kdy koncert sálem hlaholil,

či bouřných nocí karnevalu,

či procházek kdy večer byl,

vždyť nevím víc o kvítkách těch,

zda pyšnily se na ňadrech,

zda loupeží jsou nebo daní,

zda provázel je smích či vzdech!

Než jeden květ... ten přece znám...

kus kamelie leží tam...

je pošlapána, plísní krytá,

a nad ní často vzpomínám.

Kdys byla v rusých kadeřích

a při valčíku padla z nich

po sněžné šíji, bílých šatech,

a já ji z prašných parket zdvih’.

A z květiny té zničené

dny úpí moje zmařené,

z ní lesk plá nebeských dvou zraků,

a v nich to štěstí ztracené...

A slyším náhle vody hřmít,

jež bijí v černý skály štít,

a je mi, jak bych o ni šílen

měl mladou hlavu roztříštit.

Dost, květino... Ó jak bych rád

chtěl nyní na ty vzpomínat,

jež milovat jsem šťastně mohl,

a jež mne chtěly milovat!

Však přísnými čas vlnami

sled chvílí šťastných smývá mi

a v srdci to jen pálit nechá,

co napsáno tam – slzami...