XXIII. Na začátku školního roku.

To bylo květů! A ty v borech vůně!

Ta krása přírody! Ty ženců davy!

Mně dosud nejdou chvíle ony z hlavy,

jež blaženě jsem trávil v léta lůně.

Ty city stranou, na něž srdce stůně.

Zas volá povinnosť, kdy srpna žhavý

polibek schladl. Prchá do dálavy

mi obraz vlasti. Ó vy lesů tůně!

Buď vítána mi opět školy síně,

kde vedle květu květ se něžný řadí,

jež náležejí drahé domovině.

Já v tvář ti hleděl, svatá Máti Čechů,

tam v prosté chýži i tam na podhradí:

Jsem tvůj i zde až do sledního dechu!