XXIII. ODPLATA.*)

Jak v sadě u Ivana kupce bohatého

Na jarním rozpučení krásné růže kvetou,

Krásné růže kvetou, oči k sobě vábí:

A v domě u Ivana otce bohatého

Krásnější dcery rostou, oči k sobě vábí,

Zvláště-to mezi všemi Marja Ivanovna.

Nedbám o růže všecky v Ivanově sadě,

Dbalbych já o dceru Marju Ivanovnu –

Ach, již za muž ji dceru otec vydává,

Proti vůli vydává, k veliké žalosti,

A za Maksima-to z Moskvy bojařína.

On s krásnou děvou ujel do Moskvy,

On mladou ženu v svém domě chová,

Přístupu a odchodu k ní ani od ní;

A jest Maksim lakomec – ne stříbra, zlata,

Leč veliký lakomec ženiny krásy.

Vyjde-li Marja z domu – hned Maksim za ní,

Jde-li po ulici – Maksim tu při ní,

A pozdraví-li kdo ženu přívětivým okem,

Muž líce pomračuje, k domovu obrátí,

Z domu ženu nepouští, tejden nevychází.

Tak nepokoj ním dnem nocí zmítá,

Ve dne on stínu své mladé ženy

Často nevěří, jeho se leká,

V noci on ze snu křičí, volá,

A lupiče své ženy do potu stíhá.

Bylo-li jaké dříve v Ivanovně lásky,

Láska i ta k muži svadla, – uchladla;

Ona pláče za mužem – muž jinák vykládá,

Ona truchlí a bledne – muž jinák soudí;

Och, veliké ty hoře, jak tobě ujíti,

Jak sužitele toho a trapiče zbýti! –

I projíždí jednou na koni za jitra

Hlasatel carský ulice po Moskvě,

O nemoci Carově on provolává,

Ku pomoci každé duše on přivolává,

Slibuje veliké dary, carské milosti;

Těžká-tě nemoc Cara zastihla,

Tož Borisa cara Feodoroviče,

Lítá zůří mu bolest po oudech,

Jakby pod nohama plamen vyšlehoval;

Všickni lékařové rozutíkali se,

Nevědouce rady a hlavy střehouce.

A Marja Ivanovna stojíc u okna

Jedva provolání porozuměla,

Zlá se myšlénka v hlavě namanula;

Ona poskočí na rychlé nohy,

Ona se zamkne do své komnaty,

Tajný list piše k Caru velikému,

V listě oznamuje a lest zahaluje:

„Veliký Care, slavný Hosudare!

A jest člověka v kamenné Moskvě,

Který nemoc tvou umí uzdraviti,

Mohlby život tvůj drahý zachovati,

Kdyby k tobě nechoval kamenna srdce,

Proti tobě nestál odpornou duší,

Člověk ten po jménu bojařín Maksim.“

A když Ivanovna zlý list napsala,

Po důvěrné služce k dvoru odeslala;

Borisa list dochází, on jej pročítá,

Bez prodlení Maksima k sobě obesílá,

A obeslav jej, mluví k bojařínu:

„Hoj an jsi Maksim, bojařín mi známý!

Známý pro nenávist ke mně Caru tvému,

Tožť i známý po rozumu tvém léčitelském,

Ty spomoz, uzdrav choré oudy moje,

A nechceš-li z lásky ke mně Hosudaru,

Učiň z lítosti co k bližnímu svému;

Chciť velikou milostí tebe obmysliti.“

Jak tu podivil se a uleknul Maksim,

On svou přepodannou lásku osvědčuje,

On svou neumělost v lécích objevuje,

Vše přísahou tvrdí a Bohem dokládá.

I nevěří Car Boris slovům bojařína,

A po hněvu svém velí, po rozkazu carském,

Buď z nemoci těžké i hned vyléčiti,

Buď hlavu úpornou pod meč položiti.

Nastala tu bída na bojařína,

Tuhá nevole Maksima zasáhla,

On na své mysli nedlouho přemítá;

Z dvojíhoť zlého jedno vyvoliti,

Snad náhodou šťastnou lze smrti ujíti,

Ze lstivých osídel vrahem položených.

I káže on Maksim zeliny snášeti,

I všeliké byliny velí přinášeti,

Jaké kdy od rodu slyšel jmenovati,

Jaké kdy na zemi viděl vyrostati.

On byliny vaří, proměšuje, cedí;

Z jedněch carovi nápoj připravuje,

Jiné mu na choré oudy přikládá,

Hojí, léčí ho den první, léčí druhý,

A dne třetího – divu velikého!

Car bolesti pozbyl – Car s lože vstává,

Vyzdravěl, pozbuda vší nemoci tíže.

I promluví Car Boris k lékaři svému,

Půl po hněvu mluví, půl po milosti:

Hoj lékaři můj, Maksim-bojaříne!

Chci za tvé léky tebe darovati,

Chci za tvou zpouru tebe pokárati:

Knutem pokárati, dvory darovati,

Ty kolik ran přijmeš na tělo svoje,

Dle počtu přijmeš i dvorů v dvoje.

Maksim rány přijímá, Car dvory počítá;

Padlo na Maksima všeho devět ran,

Nelíbo desáté již se podvoliti

Ani za carstva půl Moskevského.

I vyplatil car dvorů osmnácte,

Podařil jej Maksima též mnohým stříbrem,

A snad uléčil Boris i svými léky

Maksimovo lakomství ženiny krásy,

Jako on z náhody Hosudara svého.