XXIII. Poznání.

I největší před sebou bývá malý,

hřmí potlesk, prší laur a sláva světem

v svůj posoun duje, obsypá jej květem,

v tom o rub již se lidé postarali.

V ráz obra pídimužem udělali,

jenž za kus chleba svojim dře se dětem,

jenž závisti jsa neušetřen hnětem

zří, královský plášť jak mu v cáry sdrali.

A všecko snésti lze. Ty změny masky

se střídají tak na osudu tváři,

že mudrc již se tomu nepodiví.

Kal setřese, prohlédne potlesk lživý.

Jen jedno jeho štěstí nejvíc maří:

Být malým pomluvou ve očích lásky.