XXIII. PRAHA.

Hluk, dýmy továren. – Snů kráso, kde jsi?

A přec v tom cele v tobě, Praho, žiji!

Mír nesmírný kdys dávaly mi lesy,

zde utrpení cítím poesii.

A cítím, jak tu tepny věků bijí,

ač toho zápasu se mysl děsí,

před bolestí tou skrytou skláním šíji;

na vlastní mládí duše vzpomene si.

To naivní mládí! Kdysi v zanícení

jsem si tě kreslil, město zaslíbené,

hořící v bílých květů plamenech.

A sen můj došel svého vyplnění –

své hoře minulé zřím protrpěné,

má vlastní bída lpí též na tvých zdech.