XXIII. Tady stojím, strmném na vrcholu

Tady stojím, strmném na vrcholu

Nebetyčných, velikánských hor,

Že, co pode mnou se hemží v dolu,

Nedostíh-by smrtelníka zor.

Však, co jest to proti vzdušné výši,

K níž se duch můj v sladkém vztrhu zňal,

Když jsem ze rtů, ježto lásku dýší,

Ze rtů jejích první líbku ssál.

Zdáloť se mi, že jsem v blahém letu

Hvězdy smítal s nebes oblohy,

A co perly za ten dárek retů

Je mé dívce sypal před nohy.