XXIII. TULÁKOVI.

Novému příteli se nezpronevěřuji,

když tobě lásku svou dnes opět vyznávám.

Jsem tobě mládím vzdán a jemu důvěřuji,

zřím smysl letu, cíl své dráhy poznávám.

Jdi svojí silnicí. Prach, jenž se hustě zvedá,

mi zastřel výhled v dál; nezničil vědomí,

že modrá dálka jest, již pták i tulák hledá,

a že jí dosáh’, kdo ji vůlí zpřítomí.

Svou lásku vyznávám tobě, jenž do hor kráčíš.

Čím vždycky měly být, tím konečně jsou dnes:

bláhovým cílem mým, má opilost, můj hašiš

i poustevníkův mír a klid a tichý ples.