XXIII. Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni?

Ty ještě vrtíš hlavičkou svou v strázni?

Což netrpěla za cizí jsi vinu?

Což nesmyla jsi všechen kal i špínu

již v nespočetných slz svých horké lázni?

Nač ještě pláčeš, zachvíváš se v bázni,

proč ještě dál chceš chouliti se v stínu?

Hle, slunce plá ti s nebes baldachýnu,

žij líp a krásněj, jak ti srdce zazní.

Bol topit, rejem zdupávat to tlící?

Ne, přešlosti spíš pevně pozřít v oči

a „Vyrovnáni jsme již!“ chladně říci.

Tak znova zkveteš v krásy svojí pýše,

v tvé cesty zase klid a štěstí vkročí,

a sen se vrátí na tvá víčka tiše!