XXIII. (V pozdním létě.)

Hle, měsíc, diamant veliký

se kmitá, hraje větvemi.

Ó noci, kams dala slavíky,

rci, uspalas je růžemi?

Ó noci, kams dala hvězdnatý

svůj plášť, zkad padal vábný třpyt,

kol jasmínu květy rozváty,

snad hvězdy mají nahradit?

Je pravda, kol vlá vůně dost

a květů, poupat ve trávě,

a každá kapka živý skvost

v kapradí září mihavě.

Je pravda, po každé pěšině

se honí lesklé krůpěje,

a buků hlubokém ve stíně

též ob čas ptáče si zapěje.

Kde ale, noci, tvé kouzlo jest,

snů vír a tisíc bouřných tuch,

kde svěžesť vůně, záře hvězd,

slavíků zpěvem sytý vzduch?

Ó lásko, jak démant veliký

pláš v srdce moje spjaté snem,

rci, uspalas všecky slavíky,

jenž jásali kdys v něm?